Česká centra, Czech Centres

Česká centra / Czech centres - logo

Novinky

Všechny novinky

Rozhovor s Janem Škrobem

O festivalu Transpoesie, o angažovanosti v umění a potřebě „zůstat v pohybu"

 

Jan Škrob (*1988) je autorem dvou básnických sbírek - Pod dlažbou a Reál. První kniha byla nominována v roce 2017 na literární cenu Magnesia Litera v kategorii „Objev roku“, o rok později vyhrál česko-německou Drážďanskou cenu lyriky. V poezii Jana Škroba kolísá fikce a reálno, propojení subjektivního prožitku a společenského dění. V srpnu letošního roku byl (po nominaci na Cenu Jiřího Ortena) rezidentem prestižního Cité internationale des Arts v Paříži.

Pavlína Juračková

Autorka je stážistkou Českého centra v Bruselu

 

Na festivalu Transposie zazněla Vaše báseň Tout va bien, kde se dotýkáte mimo jiné pojmů jako stát, systém nebo jednotlivec. Theodor W. Adorno v eseji Angažovanost z roku 1961 rozlišuje angažovanou poezii, která si zachovává mnohoznačnost, a propagandu, která je spíše poplatná jistému konkrétnímu vidění světa, ideologii. Řekl byste, v návaznosti na Adorna, že píšete angažovanou poezii? Do jaké míry je pak pro básníka složité zůstat angažovaným a nesklouznout k tendenčnosti, případně propagandě?

Ano, asi určitě píšu angažovanou poezii, ale je pro mě důležité právě to rozlišení mezi poezií, která může mít nějaký společenský a politický přesah, a návodnou propagandou. To už pak má s poezií společného jen málo. V tom tedy Adornovi dávám za pravdu. Stává se, že od mých básní lidé čekají nějaký konkrétní politický program, odpovědi na politické otázky. Pak jsou zklamaní, protože to v nich nenajdou. Moje poezie je rozhodně angažovaná, ale zároveň i milostná, duchovní, je tam toho mnohem víc. Nějak se tam dostává všechno, co je pro mě důležité, o čem zrovna přemýšlím, co mě zrovna trápí. Nemám potřebu to oddělovat. Pro někoho je to pak moc politické, pro někoho je to zase politické málo.

 

V básních akcentujete také témata jako změna či potřeba „zůstat v pohybu“. Jakých významů uvedená slova – slovní spojení nabývají konkrétně ve Vašich básních?

Vlastně až dost nedávno jsem si uvědomil, jak je pro mě ten motiv pohybu a změny důležitý. Je to pro mě něco, co vyjadřuje svobodu – v mnohem širším smyslu než jen politickém. Protiklad je zatuhlost, ustrnutí. Týká se to nejen prostoru a času, ale i takových témat jako je identita nebo jestli je něco černé nebo bílé. Přijde mi, že pro evropské myšlení je hodně typické, že potřebujeme mít tyhle kategorie jasně narýsované. Ale existují jazyky – například hopijština – kde vůbec neexistují podstatná jména, všechno se vyjadřuje pomocí sloves a slovesných vazeb. Samozřejmě pak i celé to myšlení vypadá trochu jinak. Vlastně všechno je v nějakém pohybu, v nějakém procesu, všechno směřuje odněkud někam. V západním kontextu je v tomhle pro mě dlouhodobě inspirativní filozof Gilles Deleuze, který se – sám i spolu s Félixem Guattarim – hodně věnoval právě roli pohybu, proměn, dynamik. Zajímavý je v tomhle jejich pojem „stávání se“ (konkrétně například „stávání se zvířetem“), který používají v protikladu ke statickým identitám. „Stávání se“ není ani plynulý přechod od jedné identity k druhé, ale něco, co vzdoruje představě jasně definované identity. To jsou věci, které mě hodně zajímají a přitahují. Ani svoboda pak není nějaká destinace, které dosáhneme, a pak je všechno v pořádku, ale možnost neustrnout, právě „zůstat v pohybu“.

 

Který básník/básnířka Vás na Transpoesii oslovil/a. Našel jste mezi vámi nějaký tematický, případně formální průsečík?

Asi nejvíc mě zaujala Edna Azulay. Na první pohled jde především o formu: výrazná rytmika, překotné tempo, nedokončené věty, přeskakování od jedné věci k druhé. Tyhle formální prostředky ale podle mě hodně souvisejí právě s tím, o čem jsme mluvili předtím: jestli je jazyk – a s ním i myšlení a vnímání světa – spíš statický nebo dynamický. Právě v tom důrazu na dynamičnost s Ednou Azulay souzním, i když těch styčných ploch je tam víc.

 

Je mezi českými nebo zahraničními básníky/básnířkami někdo, ke komu se stále vracíte, ať už jako čtenář, tak jako básník, který hledá inspiraci?

Je jich hodně, i v současné poezii. V české například Adam Borzič nebo Pavel Kolmačka, ve slovenské Michal Tallo, Michal Habaj, Katarína Kucbelová, Jana Bodnárová. Těch jmen je mnohem víc, tahle mě jen v tuhle chvíli napadají jako první. A co se týče nějaké velké nadčasové inspirace, to by byl na prvním místě Walt Whitman.

 

Působíte také jako překladatel. Myslíte si, že má v dnešní době knižní překlad smysl? Nenabízí například festival Transpoesie jakousi alternativu, při níž se návštěvník seznámí nejen s porozuměním skrze překlad, ale také s expresivitou jednotlivých básníků, kteří recitují texty mnohdy na hranici performance? Vidíte v takovýchto projektech budoucnost, jak snáze veřejnost seznámit s cizojazyčnou poezií?

Řekl bych, že knižní překlad smysl má. Hodně ale záleží na konkrétním básníkovi nebo básnířce. To ostatně neplatí jen u překladů, ale i u poezie v originále. Jsou básníci a básnířky, co píší krásné básně a knihy, ale jejich autorská čtení tak zajímavá nejsou. U některých je to naopak: z živého vystoupení máte silný dojem, ale kniha vás pak zklame. U jiných je to v rovnováze. Z Transpoesie jsem byl každopádně nadšený a myslím si, že je to skvělý způsob, jak seznamovat lidi s cizojazyčnou poezií. Kromě toho se tak mohou setkat i básníci a básnířky z relativně vzdálených kultur a vidí, že mají hodně společného. Těch cest je ale víc. Jedna z nich jsou třeba literární časopisy, jiná zase různé digitální platformy. Psí víno – kdysi legendární literární časopis – se relativně nově proměnilo v digitální platformu, která lidi s překladovou poezií seznamuje prostřednictvím (nejen) vizuálně zajímavého obsahu na sociálních sítích. Mají kurátory a kurátorky pro různé jazykové oblasti, překladatele a překladatelky, a vybírají poezii, která v tomhle formátu dobře funguje. Různé typy poezie do určité míry vyžadují různý přístup. Překlad poezie asi nikdy nemůže být dokonalý, ale přesto má smysl se o to snažit.

 

tout va bien

moje tělo je bitevní pole rozepínám

si košili hodnotím situaci čekám

kobercový nálet z gramofonu

hraje bubblegum industrial ale tak

potichu že se musíš soustředit ostré světlo

z ulice jakoby řeže posouvá se čas moje

město je křehké ale ukazuje zuby policie

armáda bojoví roboti ale největší strach

mám ze svých lidí ostré světlo z ulice

jakoby řeže moje tělo je bitevní pole

nikdy jsem se necítil moc handsome ale

spíš beautiful nikdy jsem na to nešel

s mečem ale vždycky spíš jako ten který

křičí proti větru ale i tak si

umím pomalovat obličej a vrhnout

se proti sklu moje tělo

je bitevní pole tolik systémů je

potřeba svrhnout stojím ve sprše nadechuju

se ale neslyším déšť nikdy jsem nevěřil

na tvrdou práci sebezdokonalování ostré

světlo z ulice jakoby řeže nadechuju se

stojím ve sprše neslyším déšť

čekám kobercový nálet pro jistotu

nevycházím z bytu neozbrojený

jsem deus ex dávám dohromady

peníze na něco k jídlu

největší strach mám ze svých lidí

když se ztrácím v davu snažím se

myslet na lásku tolik systémů je potřeba

vyrvat ze zdi nadechuju se

 

musím

zůstat v pohybu

jakmile se vzdáš vzpoury

v žilách začneš se

měnit v automat

musím

zůstat v pohybu

jakmile přestaneš měnit

prostor začne prostor

tebe zabíjet

 

takže jsem nepřítel státu

jedna z mnoha posmutnělých

tváří v procesu

ve zvuku města cítím temné síly

buší mi ve spáncích

nemám rád peníze nemám rád policejní auta

nemám rád

prosklené kancelářské budovy

smrt a život se setkávají ve tmě

věřím takže jsem nepřítel státu

nerozumím číslům žije ve mně kristus

čekám na metro mluvím jakoby do vysílačky

jsem podezřelý věřím tolik systémů je potřeba

převrátit smrt a život se

setkávají ve tmě stojím ve sprše neslyším déšť

vždycky jsem chtěl žít jinak takže

jsem nepřítel státu s dýkou v ruce

proti armádě přivírám oči snažím se

vnímat možnosti

když se dlaní dotknu tanku jako bych

otřásl světem říkají že jsem se dopustil

zločinu smrt a život se

setkávají ve tmě nadechuju se takže

jsem nepřítel státu čekám otvírám

si víno hlavně aby

se nikomu nic nestalo vždycky jsem chtěl

žít jinak přemýšlím nahlas rozepínám

si košili ve zvuku města cítím temné síly

na nočním stolku leží narkotizační pistole a

dvě knihy všechno je v pořádku tolik

systémů je potřeba nepochopit mluvím

jakoby do vysílačky

 

musím zůstat v pohybu

jakmile

se vzdáš vzpoury v žilách

začneš se měnit v automat

musím zůstat v pohybu

jakmile

přestaneš měnit prostor

začne prostor tebe zabíjet

 

Báseň ze sbírky Reál vydané nakladatelstvím Malvern roku 2018